Všude cizinci – vlakem do Itálie

Velkolepá opera ve Veroně, benátské bienále, skvělé jídlo a překrásná krajina – tohle všechno si můžete užít v Itálii až do konce listopadu. Bonusem jsou setkání s kosmopolitními lidmi, když zvolíte cestu vlakem stejně jako Monika White.

Namísto večerní róby pláštěnka

Jsme ve Veroně a celý den prší, což jsme v červnu v Itálii neočekávali. Naše napětí se stupňuje – problém je v tom, že už od ledna máme na dnešní den koupené vstupenky na Verdiho operu Aida do Areny di Verona, římského amfiteátru, který je zcela otevřený a v případě deště se prostě nehraje. Nakonec se hodinu před začátkem představení počasí umoudří a my vyrážíme v pláštěnkách na plánované představení. Když stoupám po schodišti, po kterém se pohybovali Římané již v prvním století, fascinuje mě nejen unikátní atmosféra, ale také jak je vše funkčně promyšleno: Protože má amfiteátr několik vstupů, lidé se rychle dostanou ke svým místům a VIP diváci mají úplně oddělený vstup centrem budovy. Akustika je perfektní bez ohledu na to, kde sedíte! Ohromné scéně svědčí velkovýpravná choreografie.

Castelvecchio – old and new v dokonalé harmonii

Ve městě, které je asi nejvíc známé svým falešným balkónem Romea a Julie, což je podle mě příklad skvěle zvládnutého marketingu, my s Michaelem vyrážíme do muzea Castelvecchio, jehož zdařilou rekonstrukci vedl náš oblíbenec, architekt Carlo Scarpa. Původní gotický palác, který byl sídlem veronských vévodů, Scarpa v letech 1959 až 1973 revolučně zrekonstruoval ve svém jedinečném stylu prolínání historického s moderním. Nebál se původní palác doplnit zcela moderní architekturou a pracovat s „obyčejnými“ jednoduchými materiály, jako je kov a beton, ale vždy v dokonalém provedení a v kontrastu s drahými prvky, např. křišťálem, mosazí nebo vzácným dřevem. Jeho zásada, že nové nemá napodobovat původní, je zřejmá zejména v interiéru muzea, kde gotické madony stojí na ocelových industriálních podstavcích. Byl prvním architektem, který se nebál ukázat, že se historické muzejní budovy nemusí dogmaticky rekonstruovat přesně podle původní podoby, ale staří mistři nejlépe vyniknou na jednouchém podkladu. Pro mne je Scarpa nedostižným vzorem a mnohokrát jsem se jeho realizacemi inspirovala.

 Dechberoucí jsou také krásné průhledy na řeku, která v době naší návštěvy byla velmi dramatická. Díky mohutnému dešti můžeme obdivovat další Scarpův nápad – dešťová voda je odváděna ze střechy do rour, které z mnohametrové výšky chrlí vodu do fontány. Je to velmi teatrální.

Z vlaku se pak loučíme s krajinou kolem Verony, která je téměř identická se scenériemi renesančních obrazů. Odvážím si s sebou nejen vzpomínku na atmosféru centra ještě z dob římské říše, ale také několik úlovků zajímavého oblečení – Verona je na fashion nákupy jak stvořená. Mně se osvědčil obchod Ferraio na Corso Sant´Anastazia.

Vyrážíme do Padovy, kde jsem chtěla manželovi ukázat slavné Giottovy fresky v kapli Scrovegni. Na umění máme štěstí, na jídlo již méně, ale to nás neodradí od pokračování do mé srdcové destinace – Benátek.

Cestu vlakem do Benátek doporučuji - má správné tempo přesně v duchu slow travel. Postupně se v krajině objevují kampanily a my se přibližujeme lagunou po dlouhé hrázi a za chvíli již v dálce vidíme obrysy města. Především vycházíme z nádraží rovnou na Canal Grande! Stačí  zde nasednout do vaporetta a nechat se tímto „MHD“ odvézt rovnou do hotelu.

Navštívili jsme znovuotevřený Palazzo Fortuny, který procházel úpravami po problémech způsobených výjimečně katastrofální acqua alta před 4 lety.  Gotický palác patřící v první polovině 20. století renesančně nadanému umělcovi, Marianu Fortuny, jako vždy nabídnul jedinečnou atmosféru a zajímavé expozice.

Umění zásadně kombinujte se skvělým jídlem

Ubytovali jsme se poblíž naší oblíbené Osterie Vini al Botegon, o které jsem se již zmiňovala ve svém blogu před šesti lety. Skvělé jídlo a příjemnou obsluhu jsme si zde užili hned několikrát. V bacaru, jak se také tomuto typu bistra říká, na malebném kanálu San Trovaso obsluhuje stále stejná paní, se kterou se za ta léta již osobně znám. Přesně jako před lety každý den ráno připravuje pro místní ranní kávu a pak v čase oběda nachystá prosecco a aperol a začne dělat svoje domácí „chlebíčky“, italsky cichetti. Za mě to je super menší jídlo pro ty, co nechtějí strávit dvě hodiny v restauraci nebo si hlídají svůj rozpočet. Navíc se pobavíte, protože zde potkáte spoustu místních štamgastů.

Kulinární zážitky střídáme s uměleckými: Projdeme si Bienále, kde se mně líbily velké malby českého multimediálního umělce Daniela Pešty. Bienále potrvá až do 27. listopadu, tak stále máte možnost se sem vydat a spojit novodobé umění se starým, jak jsme to udělali my. Do slavné Academie, kde vidíte sbírky benátského umění, jsme se dostali hodinu před zavíračkou a bylo to skvělé. Byli jsme tam sami! Pak se zastavíme na obligatorní večeři v rodinné trattorii Corte Sconta – i zde se známe s obsluhou, která nám doporučuje tradiční sarde in saor a baccala mantecato. Prostě esence Benátek na talíři.

Já jsem samozřejmě nelenila a zakoupila jsem si Chorus Pass, se kterým mám vstup do 18 benátských kostelů zdarma. To doporučuji všem, které zajímá výtvarné umění, protože právě v místních kostelích můžete vidět originály starých mistrů na původních místech.

Multikulturní cesty vlakem

Kromě samotné návštěvy třech zajímavých italských měst nás hodně bavilo cestování vlakem. Tam i nazpět jsme si připadali jak v nezávislém multikulturním filmu: Nejprve se dáváme do řeči se starší dámou. Viera je jazzová baletka z Londýna, která se stále své profesi věnuje. Asi by to nebylo zvláštní, kdyby jí nebylo 88 let. Jede do Trevisa na kurz italštiny. Její zesnulý manžel hrával v poválečné Paříži s Glennem Millerem! Věra byla původně rusko-německá židovka, kterou jako malou v době nacismu poslali do USA. Mluví plynně několika jazyky, ale zjevně si chce zdokonalit italštinu. Zároveň nás ve vlaku obsluhuje vídeňský číšník, jehož dědeček byl v indické jednotce britské armády za 2. světové války a plynně hovoří německy, anglicky a panjábí. Přisedne si k nám italský průvodčí, který během covidu bydlel v Praze na Žižkově. Nazpět ve vlaku jedeme s manželskou dvojicí lékařů, která má kliniku v Karlsruhe. Paní je Indka, její manžel má indicko-německý původ, její rodina je z Gudžarátu, mluví spolu anglicky, ale s dcerou on hovoří francouzsky a paní gudjaradi. Cesta vlakem je neočekávaný Babylón! Do toho naše česko- novozélandská rodina snadno zapadla.

Vlastně žijeme v praxi heslo benátského bienále: Foreigner everywhere (všude cizinci) a už nám tolik nevadí, že jsme neměli štěstí na počasí. Alespoň jsem měla důvod si koupit nový kabát v hnědé barvě, kterou jsem po deseti letech znovu vzala na milost.